Ryby Norsko

O rybách jsem ještě před pár lety věděl jen tolik, že jejich pravidelná konzumace je spojena s nižším rizikem kardiovaskulárních onemocnění. Když za mnou přišel můj dobrý kamarád primář Ondra Čermák z Nemocnice ve Slaném, zda bych nechtěl jet s jeho partou na ryby do Norska, považoval jsem to za bláznivý nápad. Aby to Ondra podpořil, dal mi k padesátinám prut. A uznejte, mít prut a nechodit na ryby je zhůvěřilost. Dalším argumentem bylo, že moje syny nikdo jiný rybařit nenaučí, a tak jsem se rozhodl spojit dobré s dobrým a postupně jsem s oběma syny do Norska s kamarády odjel.

Norsko v červnu je prostě sen, příroda je naprosto skvělá a rybaření ve fjordech je neuvěřitelně krásné. Kolem jsou kopce s vrcholky kolem 800 m nad mořem stále ještě pokryté aspoň trochu sněhem. Máte pocit, že jste na horách, a přitom se ve člunu proháníte na moři. Nejde ani tak o úlovek (osobně se považuji za mizerného rybáře a ryby to více než dobře vědí, takže moje návnady nechávají bez povšimnutí), spíš jde o tu pohodu, kamarády a odtržení od každodenní reality. Taky možná trochu roli hraje adrenalin, když se zvednou vlny, jsou naše čluny přeci jen vratké a motory ne dost výkonné, takže je potřeba mít se na pozoru. Navíc nelze popřít primordiální instinkty lovce. I když nejde o úlovek v první řadě, je boj s rybou krásný a probouzí ve Vás něco, co se civilizace a humanita snaží neúspěšně potlačit. Nakonec není zas tak špatné si připomenout, jak je ve skutečnosti těžké vytrhnout přírodě kus potravy a jak dlouhý proces to někdy může být.

Nakonec nezbývá než kamarádům poděkovat, že mají s více než neobratným kolegou – rybářem – trpělivost a oba jeho syny naučili navázat háčky, správně nahodit a občas taky vytáhnout nějakou tu rybu, většinou větší, než se to vede jejich tátovi.