II. interní klinika

Historie mého spojení s II. interní klinikou je delší, než se zdá. Na klinice totiž působila od počátku 70. let moje maminka. Její zájem se pohyboval mezi nefrologií, hypertenzí a kardiologií a klinika pro ní znamenala opravdu hodně a její pracovní zaujetí a láska k medicíně zase znamenaly zásadní vliv pro mě, když jsem se na gymnáziu rozhodoval, kam dál. Bohužel nás ale v roce 1983 po krátké nemoci předčasně opustila. Jejím přáním bylo, abych jednou, až ona půjde do důchodu, nastoupil na místo, které ona uvolní. Nevím, zda to byl argument, který přesvědčil prof. Boudíka, tehdejšího přednostu kliniky, aby mě v roce 1988 na kliniku jako sekundárního lékaře přijal. Možná trochu ano, ale tehdy nás bylo z ročníku hned pět, kteří jsme na kliniku jako noví adepti interny přišli. Já jsem ale přicházel na kliniku, kterou jsem znal jako kluk, když jsem za mámou do práce chodil ze školy, a vracel jsem se tedy tak trochu domů.

Upřímně řečeno po nástupu na kliniku nebylo ani zdaleka jisté, že se budu věnovat právě kardiologii. Klinika tehdy byla multidisciplinárním pracovištěm, kde se kardiologie přetlačovala se silnou nefrologií, gastroenterologií, hematologií i pneumologií. Ale řízením osudu se stalo, že jsem spadl do soukolí kardiologie a měl štěstí na učitele, kterými byli například Vladimír Vondráček, Marek Bělohlávek (ještě před svým odjezdem na Mayo Clinic), Miroslav Munclinger, Květa Johanovská, Boris Šerf, František Boudík, Věra Umnerová a další.

Po návratu z vojny jsem zažil kliniku v dynamické proměně revolučních let. Jako přednosta tehdy převzal kliniku profesor Karel Horký. Dodnes ho mám v paměti jako důstojného a velmi přímého člověka jakoby vystřiženého z příruček o tom, jak má akademik jeho formátu vypadat. Díky němu jsem se začal věnovat více hypertenzi a díky němu jsem nakonec sepsal i svoji kandidátskou dizertační práci. A díky jeho podpoře jsem měl možnost vycestovat hned dvakrát do Francie, kde jsem napodruhé v roce 1993 zakotvil na oddělení dalšího velkého profesora, který ovlivnil moji kariéru – profesora Joëla Ménarda.

Nevím, zda jsem kdy poznal více inspirující a geniálnější osobnost, než byl prof. Ménard. Medicínu znal dokonale a měl schopnost vidět věci dál a v perspektivě, která mnohým dodnes uniká. Po profesionální stránce byly roky strávené ve Francii inspirující a krásné, i když zejména moje rodina tím musela trpět víc, než jsem si připouštěl. Přeci jen jsem svoji ženu a syna přesadil do cizího prostředí a do „luxusu“ garsonky na periferii aglomerace o velikosti 25 m2. Všechno pro nás ale bylo snadnější v tom, že jsem stále věděl, že se mám kam vrátit.

Rok 1977 byl mým prvním rokem po návratu z Paříže. Krátce poté kliniku převzal profesor Michael Aschermann. Popravdě to byl právě Michael, který mě ukotvil v klinické kardiologii a stal se mým velkým učitelem. Postavil mě ke katetrizačnímu stolu a umožnil mi publikovat a postupně přebírat odpovědnost za chod kliniky. A i když mě vytížení a bolavá záda donutila se katetrizování vzdát, nemělo to na naši těsnou spolupráci vliv. Michael je inspirující osobností v tom, jak je schopen řešit problémy a konflikty a jak se vždy a za každých okolností snaží udržet chladnou hlavu a porozumět ostatním. Když mi v roce 2005 předával zelený štafetový kolík vedení kliniky, přebíral jsem jej s vědomím, že mi stále a dlouho poběží v zádech a bude mi oporou v práci, kterou jsme společně započali a děláme už přes dvacet let.

Možná se to zdá banální, ale Michael byl vlastně revolucionářem medicíny ve VFN. Byl to on, kdo prosadil restrukturalizaci kliniky z multidisciplinární interny na kardiovaskulární centrum. První roky byly bolestné, kliniku opouštěli lidé, kteří zde působili mnoho let, přicházeli jiní, kteří se s ní někdy ne zcela ztotožňovali. Mnozí nám to mají za zlé dodnes, ale nebýt těchto kroků, klinika by nebyla tak významným hráčem na poli české kardiologie.

Postupně se nám podařilo celé pracoviště významně dobudovat a rozšířit. Vznikl druhý katetrizační koronární sál, vybudovaly se dva sály pro elektrofyziologii a implantaci stimulátorů a angiologický katetrizační sál se modernizoval a přesunul z budovy IV. interní kliniky pod naši střechu. Vznikla unikátní angiologická jednotka intenzivní péče a přebudovaly se další dvě jednotky – koronární a antiarytmická.

Vzniklo ambulantní oddělení na Fakultní poliklinice, doplněné nedávno o Centrum srdečního selhání. Bylo by nepatřičné nepřipomenout, že to vše je zásluhou práce mnoha lidí a také primářů kliniky, kteří s námi vše tvořili a tvoří – prim. Vratislava Mrázka a v posledních sedmi letech prim. Jean-Claude Lubandy. Pro kliniku je naprosto zásadní, aby přednosta a primář táhli za jeden provaz, a to se na naší klinice dlouhodobě dařilo a daří.

Na klinice se rozvinuly specializované programy věnující se intenzivní medicíně a mimotělním podporám (ECMO centrum a koronární jednotka vedené doc. Bělohlávkem), plicní hypertenzi (vedené doc. Jansou), kardiomyopatiím a myokarditidám (vedené prof. Palečkem), Fabryho chorobu (vedené dr. Dostálovou) a pokračovaly programy intervenční kardiologie (vedené doc. Kovárníkem) a angiologie (vedené dr. Chocholou). Díky spolupráci s dalšími klinikami (zejména s II. chirurgickou klinikou kardiovaskulární chirurgie prof. Lindnera) bylo konstituováno Komplexní kardiovaskulární centrum (KKVC) VFN. To sice nepatří mezi největší, ale rozhodně náleží mezi nejkomplexnější v ČR. Ostatně za vše hovoří fakt, že z VFN byli hned tři z posledních předsedů České kardiologické společnosti (prof. Hradec, Aschermann a Linhart).

 Všechny změny a vysoká kvalita práce kliniky jsou však dílem mnoha a mnoha poctivě pracujících lékařů a sester i pomocného personálu. Bez nich by komplexní organizmus, jakým KKVC ve VFN je, existovat nemohl. Patří jim za to velký dík. Myslím, že závěrem by bylo dobré připomenout historický odkaz kliniky https://int2.lf1.cuni.cz/1LFIK-24.html. Její založení v roce 1871 bylo vyústěním práce prof. Eiselta, který na její půdě začal soustavně přednášet česky, jejími přednosty byly vynikající osobnosti české medicíny, profesoři Maixner, Thomayer, Pelnář, Vančura či Herles. Muži, jejichž vize a nadhled přesahovaly rozměry doby a technických možností medicíny. Všichni společně budovali s mnoha a mnoha dalšími kulturu a ducha II. interní kliniky, kterou nám na chvíli propůjčili v důvěře, že jim to dílo snad nezkazíme.